Karel Rýdl: Potřeby předškolního dítěte ve světle nejnovějších poznatků neurovědy
Zveřejněno: 10. 9. 2020
< Zpět na výpis
Prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc., (1952) je historik pedagogiky a školství na Univerzitě Pardubice, a dlouhodobý lektor dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Mezi jeho oblíbená témata patří reformní a alternativní školy, pojetí kvality vzdělávání, efektivita přípravy učitelů, a neuropedagogika. Na toto téma promluvil nejen v rozhovoru, ale také na Letní škole 2020, kde jeho přednáška vzbudila velmi pozitivní ohlas. Profesor Rýdl bude hostem i Letní školy 2021.
Jak se změnilo pojetí dítěte za posledních 100 let?
Za posledních 100 let se v pojetí dítěte zcela zásadně změnil přístup k jeho osobnosti. Medicína, psychologie, sociologie a další vědy potvrdily, že každé dítě je jedinečné a pro svůj zdravý vývoj potřebuje individuální přístup. Od té doby se hledá kompromis takového přístupu v tradičně organizované škole. Postupně se zvyšuje v nových generacích počet rodičů, kteří individuální přístup i od školy vyžadují a hledají učitele a školy, které to alespoň trochu respektují a umí. Během doby se objevila řada koncepcí a návrhů, z nichž je řada tak extrémních, že zdravému vývoji dítěte škodí (skleníkové květinky, ostré lokty, nadřazenost jako charakter dítěte apod.).
Jakou roli hrají v životě dítěte instituce (rodina, školka, škola, apod.)?
Jde o tradiční a od pravěku rozvíjenou metodu a formu vedoucí k začleňování dětí do společnosti. Škodlivé je to tehdy, když je s dítětem manipulováno ve prospěch cílů a idejí bez poznání jeho vlastních vloh, možností a nadání. Výchovu a vzdělávání bez vnějšího tlaku (rodina, škola, vrstevníci apod.) si nedovedu představit.
Na jakých principech funguje neurověda, a jakou roli hraje v učení?
Neurovědy se snaží poukázat na biologické zákonitosti nervové soustavy člověka na jeho vývoj a rozvoj ve smyslu jeho projevů emočních a rozumových. Z tohoto hlediska se snaží neuropedagogika poznat procesy, které ovlivňují výchovu a vzdělávání, učení a chování z hlediska činnosti mozku a nervové soustavy tak, abychom zbytečně nedělali chyby a neubližovali lidem.
Proč je tak stěžejní raná fáze vývoje dítěte? A jak ji můžeme podpořit?
Proto je důležité od počátku života nedělat chyby, které jsou možná potom fatální pro celý život dítěte. Rané fáze, kdy si myslíme, že dítě to zvládne, nemůže se bránit, ale vše se v něm ukládá jako zkušenost, i negativní, a ta později brání v přirozených projevech individuálního nebo sociálního charakteru. Řada procesů z rané fáze života jsou později již nevratné.
Kdy je dítě nejlépe připravené se učit? Co hraje roli?
Dítě se učí neustále, tedy na konkrétní věci si samo rozhoduje, kdy a co se naučí – důležité je vhodně podnětné prostředí – s co nejmenším výdejem energie. Nemá smysl dítě nutit jindy – unaví se vyšším výdejem energie a tlakem vnější motivace. Jiná je připravenost na vyučování – jednostranný proces většinou ve škole nebo v rodině. To rozhoduje zákon a jde to mimo dítě – musí se přizpůsobit. Pak ale hodnotíme spíše přizpůsobivost dítěte spojenou s nutnou kázní.
Jaká jsou stádia učení dítěte?
O tom hovoří psychologie učení. Jde o standardní poznávací proces, o jehož členění se pokoušela již řada pedagogů a psychologů od 17. století (Komenský, Rousseau, Herbart, Matějíček, Helus). Souvisí to s úrovní vnímání, chápání, s myšlení a dalšími rozumovými procesy. Stále platí stádia příjmu, uložení, navázání na předchozí, ověření, vybavení si apod.
Co je nekázeň, a může být pro vývoj dítěte prospěšná?
Nekázeň je soubor projevů chování, kterými dítě narušuje pravidla chování v průběhu výchovy a vyučování, pokud se mu zdají v daném okamžiku nesnesitelná či neúčelná, demotivační apod. Tradiční pedagogika pak nekázeň řeší škálou trestů a vidí dítě jako viníka neúspěchu, nikoliv třeba v určitých případech jako oběť vnějšího neúměrného tlaku. Nadané děti, když se postupuje s citem, rádi prožívají úspěch a nekladou odpor – jde o sebekázeň.
Jak vzdělání a systémy učení ovlivňují náš další život?
Zcela zásadně, komplexně a v každém okamžiku, pokud vzdělávání chápeme i jako učení zvládat emoce, rozumové procesy a sociální kontakt, nikoliv jen získávání sumy poznatků a informací.
