Proti strachu může učitel bojovat důvěrou a humorem, říká norský pedagog Godi Keller

Zveřejněno: 3. 9. 2018

<  Zpět na výpis

Godi Keller jako mentor doprovází celou řadu waldorfských škol na různých místech Evropy – v Čechách, Slovinsku, Estonsku. Po třicetileté praxi waldorfského učitele se v současnosti zabývá především výchovou v době dospívání, těžce vzdělavatelnými dětmi, otázkou autority a svobody a rolí rodičů ve školách. Dalo by se o něm říct, že je podporovatelem vnitřní reformy alternativních škol. V Čechách mu letos v létě vyšla kniha Škola srdce(m), kterou už si mohli přečíst zájemci v norštině, švédštině, estonštině, litevštině, slovinštině a chorvatštině. „Myslím, že nejdůležitější je, aby současné školy vědomě vytvářely kulturu důvěry, zejména proto, že ve světě vládne kultura strachu,“ říká Keller k obsahu knihy, která nese podtitul Waldorfské inspirace a proměny současné pedagogiky.

Můžete – samozřejmě ve zkratce – říct, co je pro současné školy a školky nejdůležitější? V knize píšete, že získávají novou funkci, že se přetvářejí.
Nejdůležitější je léčit svět kolem dětí, což znamená vytvářet důvěru. Spojovat, co je izolované, rozdělené a roztříštěné. Tato snaha ovšem klade vysoké nároky na sociální rozměr školy, například na spolupráci učitelů s rodiči.

Jak se můžou učitelé a rodiče navzájem co nejlépe podporovat?
Učitelé potřebují svobodu pro svou práci, rodiče naopak nemají být pedagogy, ale měli by ze strany školy zažívat respekt. Když rodiče a učitelé porozumějí tomu, že mají rozdílné role, může to být prospěšné oběma stranám. Když si rodič myslí, že může určovat, jak by měla škola vypadat, moc tím nepomůže ani jí, ani svým dětem. A naopak, když učitel zatěžuje rodiče zoufalými dopisy o nezbednostech dětí, nakládá na ramena rodičů břemeno, které nemohou unést, protože vytýkané události už nemohou změnit. Pokud se dítě například doma chová dobře, ale ve škole ne, pak je to úkol, který musí vyřešit škola, nikoli rodiče.

Upozorňujete zejména na rozdílnost rolí ve vzdělávání?
Ano, rád bych zdůraznil, že spolupráce rodičů s učiteli by neměla být slepá. Mají totiž rozdílné role. Spolupráce se má opírat o pochopení dítěte, na znalosti jeho vývoje. Například pedagogická práce ve waldorfských školách je založená na poznání rozvoje dítěte a chce porozumět jeho potřebám. A ty se ve v čase mění, jak u dítěte samotného, tak vzhledem k prostředí a podmínkám, v nichž vyrůstá. Ve vzdělávání přece nejde jen o souhrn vědomostí a znalostí, které potřebujeme dítěti předat, ale všechny předměty by měly podporovat celostní rozvoj. Je důležité, aby všechno bylo propojené, aby oslovovalo hlavu, ruce i srdce a nebylo zaměřené na jednotlivosti vědění.

Když se ale učitel setká s rodiči orientovanými na výkon dítěte, jak jim má svůj přístup vysvětlit?
Mluvil bych s nimi o tom, zda chceme připravovat dítě na nejbližší test, nebo na život. Ten krátkodobý pohled, tedy úspěch žáka v tom či onom předmětu, nám neřekne nic o tom, jak si v budoucnu poradí s životní krizí, až mu bude například dvaačtyřicet. A rodiče většinou učitele pochopí. Jen tomu musí věnovat pozornost a přenést dialog na tuhle úroveň. Mluvit o tom, budoucnost nemůžeme předpovědět či kontrolovat, a právě proto potřebujeme rozvíjet důvěru. Zmínil bych ještě všeobecný princip v pedagogice: strach je špatný rádce. Důvěra je mnohem lepší.

Zdá se to být velmi jednoduché!
Ano, zní to velice jednoduše, ale právě proto to často opakuji.

Důvěra jako hlavní princip pedagogiky má více vrstev. Je to důvěra rodiče ke škole a důvěra v dítě samotné, důvěra pedagoga, že rodiče vychovávají své dítě dobře. Odkud začít?
Pedagogika důvěry je efektivní. Pokud jako učitel můžete pracovat na dobrém vztahu s rodiči, je to lepší než mnoho lekcí didaktiky. A dalším úkolem je přemoci strach, který vytváří sám vzdělávací systém. Celý je přece postaven na strachu, na obavách, že něco nezvládnu. K rozbití tohoto konceptu je také potřeba spolupráce rodičů a školy.

Čím může učitel působit proti strachu? Máte nějaký zaručený a osvědčený recept?
Nejdříve se musíme podívat, kde se strach bere. Je to na jedné straně rozdělení a na druhé straně tíha, doslova bych řekl zemská tíže. Hodně může pomoci humor. Dnes jsem se při přednášce posluchačů ptal, co je pro ně humor, a někdo řekl lehkost. Když se rozhlédnete kolem sebe, vše v přírodě, každá rostlina nebo živá bytost má touhu překonat zemskou tíži. A kdybychom pokračovali v tomto směřování, dostali bychom se do nebe. Řekl bych, že právě v humoru je něco božského. Nadhled nad problémy našeho tady a teď, to je vyšší kvalita humoru. „Humor je, když se člověk i přesto směje,“  řekl německý spisovatel Otto Bierbaum.

Abychom dokázali strach překonat, potřebujeme tedy získat odstup?
Strach je vždy spojen s fyzickým tělem, s fyzickou realitou, s přítomným okamžikem. Člověk, který se bojí, je uvězněn v daném momentu. Když se podíváme například na klaustrofobii, strach člověka nezachvátí, protože ho chytíte a držíte, ale má dojem, že ten okamžik nikdy neskončí. A jak jsem řekl, humor vytváří odstup, odlehčuje, ale zároveň i spojuje. V humoru je totiž možné najít i solidaritu. Dáváme vystrašenému najevo: „Dej mi tvůj problém! Zasmějeme se mu spolu.“ Tohle gesto mě fascinuje. A kdykoli se smějeme, například se starými lidmi nebo s dětmi, jsme si rovni. Nemáme v té chvíli role - terapeut a pacient, nebo učitel a žák - ale jsme prostě lidmi.

Co ještě může pomoci proti strachu? Jak ještě vystrašenému člověku můžeme vyjít vstříc?
Dotekem. Při něm zažíváme hranice mezi mnou a tebou, mezi mnou a světem. Dotekem nacházíme své místo na světě. Cítíme, kam patříme. Když se dítě nebo dospělý hodně bojí, můžeme ho zcela instinktivně obejmout, a tím k němu mluvíme dotekem. Říkáme v takové situaci: „Vím, že jsi strachy bez sebe.“ Dotekem pak dostáváme takového člověka zpátky k sobě. Můžeme tak říct mnohem víc i beze slov. V takovém kontaktu je vřelost, nebo také ne. Dotek je ale každopádně důležitým projevem lásky. Láskyplný vztah je o dotecích – pohlazení, pozdravení, obejmutí.

Platí to všechno stejně i pro předškolní věk?
Všechno, co jsem teď řekl, je právě v předškolním věku nejdůležitější!

Co je také velice důležité, je kontakt s přírodou. Vzdělávání ve spojení s přírodou – to je jeden z nejvíce léčivých kroků pro budoucnost.

A znova to zopakuji: je důležité vytvářet důvěru. Pracovat proti strachu a rozdělení, například pomocí humoru a laskavosti. Ve vzdělávání je vlastně vše otázka dávání a vytváření důvěry. Protože člověk, který se bojí, není dost v životě dost silný.

 

Rozhovor s Godi Kellerem byl zaznamenán na Letní škole pro pedagogy lesních mateřských škol, jejíž 9. ročník se uskutečnil 23. – 27. 7. 2018 ve středočeské vesničce Loutí. Otázky kladli a zapsali Johana Passerin a Luboš Vedral.

Knihu Godi Kellera si můžete koupit u nakladatelství Malvern.

Kalendář akcí

Přihlášení

Zapomněl jsem heslo Registrovat se