Digitální kompetence se v poslední době dostávají do centra pozornosti nejen pedagogů a rodičů, ale i marketingových specialistů. Jak k tomuto tématu přistupovat vědomě a zodpovědně a současně zůstat věrní vývojovým potřebám dětí? O tom jsme mluvily s Johanou Passerin a Terezou Valkounovou – odbornicemi, které dlouhodobě reflektují současné dětství. Rozhovor navazuje na přednášku prof. Pauly Bleckmann, která se v lednu konala v Praze a otevírá témata, která dnes řeší většina mateřských škol: vztah dětí k technologiím, roli dospělého, sílu analogových zkušeností a nové promítání digitálních kompetencí do RVP PV.
S jakým nejsilnějším pocitem nebo myšlenkou jste odcházely z přednášky Pauly Bleckmann v Praze?
Tereza Valkounová: I když jsem paní profesorku neslyšela poprvé, zazněla nová témata. Například obrácení perspektivy: omezení přístupu dětí k obrazovkám není zpátečnické, ale pokrokové řešení. Jednoduše proto, že existuje dost důkazů o škodlivých dopadech a zároveň dostatek jiných způsobů, jak rozvíjet digitální kompetence malých dětí.
Johana Passerin: Stejně jako Tereza se s Paulou Bleckmann znám déle. Téma mediální svéprávnosti je tady krátce a pořád si k němu hledáme vztah. Teď nás (myšleno předškolní pedagogy) nutí novela RVP PV zaujmout nějaké stanovisko. Já si z přednášky odnáším myšlenku vyhodnocování rizik. Zamýšlet se nejen nad tím, co dítěti digitální médium možná přinese, ale i nad tím, co mu nenávratně sebere. To celou problematiku dost zjednodušuje.
Z toho, co zaznělo, bylo něco, co vás překvapilo, nebo naopak znejistilo?
Tereza Valkounová: Zaujalo mě pojmenování potřeb, které dětem v reálném světě chybí a hledají je pak v digitálním – uznání, propojení s druhými a prožitek autonomie. Nejprve mě znejistilo zjištění, že samotný pobyt v přírodě nestačí, pokud dítě nedoprovází dospělý, který je dobrým vzorem. Zároveň ale zaznělo, že příroda nabízí přirozené propojení s reálným světem, možnost učit se z chyb a zažívat drobné úspěchy, což má silný preventivní i rozvojový efekt.
Johana Passerin: Překvapilo mě to, jakými prostředky disponují marketingoví specialisté, kteří prodávají technologie do školek, a jak může být těžké se jim bránit. Potvrdilo se mi, že vývojové potřeby dítěte jdou po nějakých krocích, a přeskočení těchto vývojových kroků páchá škody. Není možné přeskočit a obejít senzomotorický vývoj - pohyb a smysly. Digitální média zapojují jen zrak a sluch. Učení se přímou zkušeností zapojuje téměř všechny smysly. (Podle prof. Pauly Bleckmann existuje 16 smyslů - dle receptorů pro dané smyslové podněty.)
S jakým nejčastějším omylem se u pedagogů nebo rodičů setkáváte, když přijde řeč na digitální kompetence dětí?
Tereza Valkounová: Rodiče se často diví, že se dítě dožaduje telefonu, i když se s ním setkává jen výjimečně. Telefon je však předmět, který má dospělý často v ruce, a dítě přirozeně jeho chování napodobuje. Zájem o obrazovky tedy nevychází z dítěte, ale z příkladu dospělých.
Johana Passerin: Setkávám se někdy s alibismem - s omlouváním nereflektovaného používání digitálních technologií: vždyť to mají všichni, je to jen trochu, chvilka neuškodí. Obrovskou škodu napáchala digitální výuka, která šmahem legalizovala pobyt velmi malých dětí téměř bez dohledu po dlouhé hodiny u digitálních technologií. Další škodu může způsobit špatné pochopení nového RVP. Digitální technologie se v něm objevily náhle až poté, co návrh nových oblastí prošel odbornou diskusí. Pokud bude oblast digitálních kompetenci špatně pochopena, může přinést masivní zavádění technologií do předškolního vzdělávání: aniž by se učitelé zamýšleli nad cíli (proč, co tím děti naučí), začnou používat prostředky (nástroje). Myslím, že v naší zemi vládne ještě pořád nekritický technooptimismus. Problémem nového RVP PV je taky jeho zaměření “získáváním informací”. Malé dítě však nepotřebuje informace, ale vztahy. Úrovni vývoje malého dítěte odpovídá získávání informací od rodičů, učitelů a hlavně vlastní senzomotorickou zkušeností. Potřebuje rozvíjet komunikační dovednosti. A to už jen proto, že předškolní dítě neumí číst, ale zároveň chceme, aby se číst a psát naučilo. Tahle posedlost získáváním informací a představa, že malé dítě to potřebuje dělat prostřednictvím digitálních technologií, je velký omyl.
Debata o technologiích u dětí se často pohybuje mezi dvěma extrémy – buď je bez výhrad podporujeme, nebo je úplně odmítáme. Jak hledat střední cestu: kdy, v jakém věku a za jakým účelem má podle vás smysl digitální nástroje používat?
Tereza Valkounová: Prof. Bleckmann toto dilema řeší třetí cestou, kterou nazývá “analog před digitálem”. Nejde o odmítání digitálních technologií. Je to přístup založený na vývojové psychologii a prevenci digitálních rizik, zejména závislostí. Stojí za to počkat, až nervová soustava dítěte dozraje natolik, aby čas u obrazovky nebyl na úkor podstatnějších činností – pohybu, hry a mezilidských vztahů.
Johana Passerin: Další pravidlo Prof. Bleckmann je “produkce před konzumací” a “vstup-proces-výstup.” Ta první věc se vztahuje k tomu, že dítě nebo mladý člověk má nejprve ve velké míře zakusit, jaké to je, být tvůrcem: psát, kreslit, malovat, modelovat; nakreslit si svůj časopis, svůj komix, než bude konzumentem hotových audiovizuálních produktů. Varuje, že výrobci těchto produktů mají na srdci svůj zisk, nikoliv vzdělávání nebo blaho dětí, ale své produkty umí chytře prodat. Myšlenka “vstup-proces-výstup.” znamená, že pro dítě má být transparentní i ten proces. Máme se snažit o demystifikaci digitálních médií: aby tablet nebyl kouzelnou krabičkou, která toho tak moc dokáže… je tak šikovná a chytrá. Vedle ní kniha… jen leží.. Paula Bleckmann pomocí různých analogových pomůcek tyto procesy (např. kódování) vysvětluje.
Prof. Bleckmann zdůrazňuje, že odolnost, seberegulace a vztahové dovednosti jsou prevencí digitálních rizik. Jak lze podle vás podpořit pedagogy a rodiče, aby u dětí tyto „analogové“ kompetence v každodenním životě skutečně rozvíjeli.
Tereza Valkounová: Považuji za důležité o digitálních rizicích mluvit otevřeně a srozumitelně. U malých dětí mohou mít obrazovky vážné vývojové dopady, Neznamená to selhání rodičů. Často jen podléhají marketingovým sdělením o přínosu aplikací nebo výukových programů. Lepší informovanost jim umožní vědoměji volit analogové hry a společné činnosti.
Johana Passerin: Pozoruji, že rodiče malých dětí jako by velice nechtěli, aby jejich děti zažily jakoukoliv frustraci a nespokojenost. Plní jejich (i domnělé) požadavky a přání ještě dřív, než dítě řekne, co přesně chce Stačí, že řekne, že něco nemá (vstup). A rodič úplně přeskočí tu fázi procesování - a co s tím, co by ti pomohlo? A rovnou přejdou k řešení nebo nabídce řešení. Přitom zažít (mírnou) frustraci a nepohodlí - a teď pozor, to je důležité - a zároveň emoční podporu pečovatele nebo rodiče je právě to, co tvoří odolnost. Možná toto chování současných rodičů způsobuje to, že sami zažívali hodně frustrace a nepohodlí bez té emoční podpory. Nevíme. Další důležitý faktor pro odolnost je dovolit si nudu - nedat dítěti zábavu, kdykoliv neví, co dělat, ale jen být dobrým předobrazem. Tyhle návyky si pak jedinec může přenést i do vztahu k technologiím.
Můžete uvést příklad z praxe, kdy běžná hra, konflikt nebo situace mezi dětmi rozvíjí dovednosti, které jsou zásadní pro jejich zdravý vztah ke světu, i tomu digitálnímu?
Tereza Valkounová: Když napadl sníh, šli jsme s dětmi jezdit na svahu na kluzácích. Pro větší bezpečnost máme pravidlo, že je jen jedna dráha a jede vždy jen jedno dítě. Ostatní se zařazují a při tom se střídají o jeden kluzák ve dvojicích či trojicích. Tento postup je vlastně algoritmus. Děti si na něm tělesně a sociálně osvojují principy, které později využijí i v digitálním světě – přirozeně, skrze zkušenost a vztahy, což je způsob učení, na který je náš mozek nastavený. Tvoření dvojic či trojic vyžaduje komunikační dovednosti. A by chtělo být s B, ale B nechce, chce být s C. C chce růžový kluzák a je mu jedno, s kým bude. B chce zelený kluzák… D vůbec nechce kluzák a jde jezdit po břiše… Takhle se třináct dětí potřebuje dohodnout a rozdělit si pět kluzáků, a udělají to velice efektivně, protože si chtějí užít klouzání. Komunikační dovednosti a senzomotorika zde hrají důležitější roli než matematická gramotnost a digitální kompetence.
Johana Passerin: Naším cílem je, aby všechny situace, které ve školce zažíváme, rozvíjely zdravý vztah ke světu. Naše motto ve školce je svět je dobrý. Od ranního přivítání, přes stolování, pobyt v přírodě, odpočinek…je vše provázáno rytmem, který dodává dětem i nám dospělým bezpečí. Lesní školka je postavená na jednoduchosti. Jedním z důvodů, proč učím v lesní školce, je oproštění se od věcí, pomůcek. Potřebujeme toho ve skutečnosti velmi málo, nemáme hračky ani moc pomůcek, snažíme se vynalézat to, co potřebujeme, z běžně dostupného materiálu. V posledních dnech třeba po oblevě hodně mrzlo. V tomhle počasí se všechny materiály, zejména plasty, ale i kov, chovají úplně jinak. Jsou křehčí. Takže se stalo, že se mi zlomilo topůrko sekery (vyrobené ze speciálního plastu). Jedno dítě navrhlo, že sekyru opravíme. A jak? Slepíme izolepou. Tak jsem to tedy vyzkoušela a všichni viděli, jak to dopadlo: lepící páska sekeru neudržela opravenou. Nebylo to poprvé, co nějaké dítě takové řešení navrhlo (a nebyl to vtip, a ani jsme na to nereagovali posměchem). Děti potřebují zkušenosti s takto zdálivě jasnými a samozřejmými věcmi ze svého nejbližšího okolí, nepotřebují informace a ještě další informace o fungování složitých makrosystémů. Další fyzikální zkušeností v tomto mrazivém počasí byl “vynález” ježdění na pekáčích, poklicích a dalších nádobách. Kluzáky jsme dětem nedali (kvůli vysoké pravděpodobnosti, že by v mrazu na ledu popraskaly). A tak si děti poradily samy a našly si různé hrnce a pekáče z pískoviště, na kterých sjížděli na školní zahradě. Takže mírný nedostatek probudil zvídavost, vynalézavost a kritické myšlení (proč něco jezdí a něco ne?).
Jakou roli v tom všem hraje dospělý? Co je dnes podle vás důležitější: nastavovat pravidla, dát dětem co nejvíce prostoru, nebo jít dětem příkladem? A v čem konkrétně?
Tereza Valkounová: Dospělý hraje klíčovou roli v obojím. Vytváří podmínky pro učení a dává dětem prostor v těchto podmínkách volně experimentovat. Proto je příroda tak skvělé vzdělávací prostředí - je v ní pro dítě nekonečně možností k učení, které odpovídají tomu, co potřebuje nervová soustava (a celé tělo) malého dítěte. V oblasti technologií je zásadní, aby dospělý reflektoval vlastní používání technologií a dokázal být dítěti plně k dispozici bez jejich neustálého vstupování do vztahu.
Johana Passerin: Já bych k tomu dodala, že nastavování pravidel je v předškolním věku zcela na místě, to je věk, kdy dítě ještě nemá zkušenosti, schopnost seberegulace ani sebereflexi. Nemá vůli si říct dost, to už stačí. To musí mít rodič i za cenu toho, že emoční reakce dítěte bude bouřlivá. Je dobré si pořád připomínat, že projevy nejsou potřeby. Nějaké společné rozhodování o pravidlech nebo sebehodnocení a seberegulace může postupně nastoupit ve 13, 14 letech.
Digitální kompetence se nově promítají i do rámcových vzdělávacích programů. Co byste doporučily ředitelkám a pedagogům, kteří cítí tlak „něco s tím dělat“, ale zároveň nechtějí jít proti vývojovým potřebám dětí?
Tereza Valkounová: Prof. Bleckmann doporučuje vycházet z vyhodnocení rizik. Je to stejné, jako s jakoukoli jinou potenciálně rizikovou činností. Na jeho základě si škola může jasně nastavit, jak technologie používat a zároveň rozvíjet digitální kompetence i analogovou cestou, která je v souladu s RVP a s vývojovými potřebami dětí.
Johana Passerin: Doporučila bych nevěnovat pozornost výhradně digitálním technologiím. V RVP PV máme kromě nových digitálních kompetencí také novoou oblast kompetence pro udržitelost a občanství. Ty taky potřebují publicitu a rozpracování ve Školních vzdělávacích programech školek. Co se týče digitálních techonologií - je to jak říká Tereza – pracovat s risk assessmentem.
Co se podle vás musí změnit v přístupu ke vzdělávání, aby děti vyrůstaly digitálně kompetentní, ale zároveň odolné, tvořivé a zakotvené v reálném světě?
Tereza Valkounová: Odpověď je ve vaší otázce - pokud budou dospělí vzory odolnosti, tvořivosti a ukotvení v reálném světě a takto budou s malými dětmi v živém kontaktu, vytvářejí tím nejlepší základ. A pokud to tak není, je to impulz k reflexi a změně, která je přirozenou součástí pedagogické práce.
Johana Passerin: Záleží na tom, přístup koho ke vzdělávání máte na mysli. Pokud si vyberu přístup tvůrců vzdělávacích strategií ke vzdělávání, tak by se měl určitě změnit jejich vztah k zájmovým skupinám - prodejcům technologií, programů a přístrojů. Já to vnímám jako ředitelka LMŠ. POté, co byla zveřejněna novela RVP PV se roztrhl pytel s nabídkou produktů, které si mám koupit, abych zaručeně rozvíjela digitální kompetence dětí v mé školce. Proč zrovna ty? Proč nemám mailbox plný nabídek pomůcek a programů pro rozvoj Klíčové kompetence k občanství a udržitelnosti? Je snad méně důležitá? Ne, je stejně důležitá, ale nejde na tom vydělat. Tady se musí změnit i přístup nás, učitelek a ředitelek. To znamená nesmíme skákat na lep podomním obchodníkům, kteří prodávají své zboží tak, že v nás vzbuzují pocity nedokonalosti, méněcennosti, selhání. Strach z toho že když přijde inspekce a nenajde to či ono, tak bude konec světa.
Kdybyste měly pedagogům a rodičům předat jednu myšlenku, kterou ve vás přednáška Pauly Bleckmenn vykřesala, kterou si mohou odnést – jaká by to byla?
Tereza Valkounová: Malé děti nepotřebují obrazovky k tomu, aby později v dospělosti zvládly digitální svět. Potřebují lidský laskavý kontakt a podnětné prostředí, které buduje zdravé základy. Pedagogové mají dítěti nabízet takové činnosti a vytvářet takové podmínky, které posilují a ne ohrožují senzomotorický a sociální vývoj dětí.
Paula Bleckmann bude hostovat na Letní škole 2026. Na co se účastníci Letní školy mohou těšit při setkání s ní, v čem spočívá největší přínos její návštěvy.
Tereza Valkounová: Na Letní škole bude mnohem více prostoru pro praktické činnosti a také pro nácvik komunikace pedagogů s rodiči. Ta je totiž pilířem pro společné porozumění a zvládání digitálních rizik.
Johana Passerin: Paní profesorka bude mít třídenní cyklus přednášek, takže bude opravdu dost času ponořit se do tématu. Moje největší přání je přinést klid a sebedůvěru do srdcí průvodců, průvodkyň a ředitelek. Vědomí, že digitální kompetence jsou jen jedna oblast z osmi, z nichž všechny si zaslouží stejnou pozornost. Jen u digitálních kompetencí jde momentálně o jakýsi růstový spurt oblasti, v níž se všichni potřebujeme rychle zorientovat, abychom mohli chránit děti a rozvíjet je.
Rozhovor připravila Tereza Sládečková.
Zajímá vás toto téma? Připojte se k nám na Letní školu 2026 pro pedagogy (nejen) z lesních mateřských škol a potkejte se osobně s Paulou Bleckmann, Johanou Passerin i Terezou Valkounovou.