Klacky. Dokonalé  hračky, které děti přirozeně přitahují – a dospělým často dělají vrásky. Stačí jeden pohyb a ze zvídavého zkoumání je málem úraz. A tak přichází otázka, která se v mnoha týmech opakuje: Nastavit pevná pravidla, nebo důvěřovat dětem a vycházet z aktuální situace? O téhle otázce se nedávno živě debatovalo mezi průvodci napříč školkami na jarním Sletu ALMŠ v Sedmihorkách. Diskuze přinesla různé pohledy, osobní zkušenosti i pochybnosti. A právě proto jsme se rozhodli ji sdílet i s vámi – protože odpovědi možná nehledejme jen v pravidlech, ale hlavně v postoji, se kterým děti při hře doprovázíme.

TÉMA ZE SLETU:  Mají se dětem při hře s klacky stanovovat pravidla?

ANO
Někteří průvodci říkají ANO. Podle nich pravidla pomáhají předcházet nehodám a zároveň poskytují oporu i samotným průvodcům. Děti mají jasně dané hranice, které jim umožňují se ve hře orientovat, a dospělí se mohou opřít o společný rámec při řešení složitějších situací. Pevná pravidla tak mohou sloužit jako pojistka i prevence.

NE
Jiní průvodci dávají přednost jinému přístupu. Vnímají, že předem daná pravidla mohou někdy zbytečně přerušit přirozený tok hry a omezit dětskou tvořivost. Místo striktních zákazů volí průběžný dialog, vnímání konkrétní situace a důvěru v to, že děti jsou v bezečném a vnímavém prostředí schopny rozpoznat, co je ještě v pořádku a co už ne. Neznamená to být pasivní – naopak. Znamená to být přítomen a reagovat v pravý čas.

A jak to dopadlo?
Ukázalo se, že ačkoliv se přístupy mohou lišit, mnohé je spojuje. Z obou stran zaznívala důvěra v děti, potřeba citlivého doprovázení a vnímání kontextu. Ať už s rámcem pravidel, nebo bez něj, cílem všech zúčastněných zůstává totéž – aby dětská hra mohla být svobodná, živá a zároveň bezpečná.