Období konce školního roku přináší do školek zvláštní atmosféru

Cítíme vděčnost, nostalgii, smutek i radost. Je to chvíle, kdy si jako průvodci i rodiče uvědomujeme, jak důležité je, aby rozloučení dávalo smysl dětem i dospělým. Někdy se ale kolem nás – i v nás – rozvíří vír emocí. Červnové dny bývají dlouhé a nabité zážitky, výlety a přípravami. Teplo a sluneční svit přináší novou energii, zároveň už ale na konci roku nezapřeme vyčerpání, to se mísí s těšením na léto a do toho všeho přichází ještě melancholie, dojetí i stres z organizačního finiše. Na jednoho člověka je toho někdy zkrátka příliš. Jak se opečovat a citlivě připravit na chvíli loučení tak, aby byla posilující, a ne vysilující? A jak nabídnout dětem i rodičům možnost prožít závěr školního roku v lehkosti a smysluplnosti? 

K dobře prožitému konci roku patří přechodové rituály, která fungují jako jemná kouzla

Rituály nám umožňují bezpečně prožít emoce, které by pro nás jinak mohly být příliš silné, zahlcující nebo chaotické. A emoce ve vzdělávání potřebujeme. Pravda je, že tam dlouho neměly místo. Nebyly přípustné  nejen ve vzdělávání, ale často ani v běžném životě. Emoce se nepřiznávaly a nikdo o ně nepečoval. To se naštěstí dnes už změnilo. Víme, jak důležité emoce jsou. Spolupráce, laskavost a empatie jsou základní kameny stavby, která se jednou může stát chrámem poznání, říká pedagožka a ředitelka lesní školky Hvězdy v lese, Johana Passerin. 

Pozor na dort pro pejska a kočičku

Pokud hledáte inspiraci, jak loučení se školním rokem a s předškoláky pojmout,  buďte opatrní s takzvanými „kuchařkami“ – tedy návody, jak to dělat, a nápady, které jste někde zahlédli a zalíbily se vám. To, co funguje jinde, nemusí automaticky fungovat i u vás. Převzatý rituál, který není zakořeněný ve vašem prostředí, se může snadno proměnit v prázdné gesto. Místo posílení pak přinese jen zmatek a únavu.

"Pejsek a kočička dali do dortu všechno, co měli rádi. Ale výsledek – jak známo – nebyl k jídlu. Podobně může dopadnout i rituál poskládaný ze samých „dobrých nápadů“, pokud mu chybí vnitřní smysl." dodává Johana Passerin 

Inspirujte se především tím, co vás vystihuje a co s vámi rezonuje

Vaše školka, její název, lidé, kteří ji tvoří, i samotné místo, kde se nachází – to všechno jsou pevné kořeny, ze kterých může vyrůst silný a autentický rituál. K tomuto základu můžete s klidem přidat inspiraci zvenku – třeba i z našeho článku, ve kterém sdílíme příběhy z několika lesních školek. Své zkušenosti nám vyprávěly zkušené pedagožky a ředitelky ze Skupiny pro kvalitu ALMŠ – a nejedna z nich během vyprávění o loučení s dětmi neskryla dojetí.

V mnoha školkách se celý školní rok vine jako cesta

Předškoláci jsou často pasováni nebo uvedeni do „stavu předškoláckého“ už na začátku školního roku, někdy na jaře, když už je jasné, že v září nastoupí do školy. Závěrečná slavnost či jiné společné setkání pak tvoří důstojné zakončení této důležité cesty. Některé školky volí velkolepé oslavy, kde se scházejí celé rodiny, jiné zase upřednostňují klidnější rozloučení v úzkém kruhu. Vždy jsou součástí rituálů písničky, fotografie a srdečná slova, která pomáhají upevnit vzpomínky a vztahy.

Aby bylo možné konec roku skutečně prožít s radostí, je dobré se v týmu dopředu dobře domluvit – zmapovat své kapacity, naplánovat jednotlivé kroky a také otevřeně komunikovat s rodiči. Pomáhá, když si v týmu projdete celý průběh slavnosti krok za krokem a připravíte záložní plány pro případ neočekávaných situací. Důležité je vytvořit prostor pro klidné zastavení a užít si přítomný okamžik, bez spěchu a zbytečného stresu. Plánujte akce tak, aby byly přátelské pro všechny – děti i rodiče – a aby bylo dost času na společné chvíle po skončení oficiálního programu. Takový přístup pomůže vytvořit atmosféru, na kterou všichni rádi vzpomínají.

Dítě si nemusí pamatovat konkrétní slova, ale cítí vztah. Když je rozloučení laskavé, přirozené, bez přehrávání, odnáší si z něj jistotu, že svět je bezpečné místo.

Tereza Vavrečková, ředitelka lesních školek Maata, Jaata a Vhaaji s námi sdílela střípky z toho, jak loučení probíhá u nich: Zásadní je pro nás závěrečný výjezd, během kterého si děti upevňují hodnoty, které získávaly po celý školní rok díky jednotlivým dobrodružstvím. Na jeho konci se tento proces symbolicky uzavírá třídenním putováním. Právě tam se vše, co prožily, propojí – hodnoty zakoření a prostřednictvím příběhů k nim přicházejí kouzla, která je posilují na cestě do další životní etapy. Závěrečná slavnost je pak symbolickým pasováním, poděkováním a uzavřením jednoho životního cyklu. Právě v tom vidím sílu přechodových rituálů – a věřím, že ten náš je opravdu přechodový. Pro děti, pro rodiče i pro celý náš tým. Závěrečná slavnost bývá až do úplného večera, na zahradě je spousta lidí, je to živé a krásné. Když se loučíme s rodinami úplně, dáváme rodičům na rozloučenou kartu, která vyjadřuje čím nás ve školce obohatili, nebo která vystihuje něco, co jsme spolu prožili. Je to osobní dárek, tiché a silné poděkování.

V lesní školce Větvička předškoláci procházejí symbolickou branou. Místo, kde se to všechno odehrává, společně s dětmi připravujeme a zdobíme. Není to jen kulisa – je to prostor, který spoluvytváříme, říká ředitelka Větvičky, Veronika Formánková.  Děti vybírají květiny, přírodniny, zdobí, plánují, vybírají písničky, které budeme zpívat. I tím se připravují na změnu, která přichází. Každý předškolák během roku pracuje na svém projektu. Vždy spolupracuje s jedním průvodcem – a zaměří se na něco, v čem je silný. Vznikají tak krásné a osobní věci – herbáře, květy z hlíny, záchranářská taška, kterou si děti samy šijí. Na závěrečné slavnosti potom vzniká galerie těchto projektů – vystavujeme, sdílíme, obdivujeme. Celé to uzavírá velká slavnost – s hudbou a občerstvením, které připravují rodiče. I když jsme zkušená školka, nebojíme se zavádět nové věci, letos poprvé zařazujeme dvoudenní předškoláckou výpravu.

Předškolácká výprava– dobrodružství, které už zvládnou sami

Na výpravu se vydávají také předškoláci z Kulíšku. Jeho ředitelka, Blanka Dymáčková, popisuje závěrečný rituál spojený s vystoupáním na nedalekou horu Říp. Děti se z vrcholu rozhlížejí směrem ke školce – symbolicky se dívají zpět na místo, odkud vyšly. Večer se vracejí do školky a tam přespávají. Soví rada je odmění sovím pírkem a každý dostane na památku velký atlas přírody střední Evropy. Druhý den je slavnost. Předškoláci procházejí ze školky ven kuliší bránou, jeden po druhém. Společně se loučíme se všemi dětmi, které nás opouštějí. Děti si připravují pro rodiče představení, máme společnou hostinu, povídáme si a těšíme se na prázdniny.

Poutnická hůl je klacek, který dospěl

V mnoha školkách je součástí závěrečného loučení tvorba nebo přijetí poutnické hole. Ta pro děti představuje zároveň uznání i výzvu. Může se stát krásnou památkou na školku, která dětem připomíná, že zvládly kus cesty, a že jsou připravené jít dál. Martina Březinová z Lesmíru je autorkou metodiky Abeceda práce se dřevem s dětmi předškolního věku a v jejich rituálu rozloučení s předškoláky má poutnická hůl důležité místo. 

Když děti projdou slavnostní branou, dostanou od nás vyřezávanou hůl – symbol cesty, kterou mají před sebou. Následuje společná večeře, na kterou přinášejí jídlo rodiče. Po večeři se rodiče rozloučí a odcházejí. My s dětmi vyrážíme na poslední výpravu – tentokrát už s holí v ruce. Poprvé s ní mohou i běžet, protože už to zvládnou. Inspirovali jsme se myšlenkami Rudolfa Heticha, který zdůrazňuje, jak významný tento moment pro děti je. Den zakončíme společným přespáním venku.

K rituálům patří příběhy a pohádky

Ve Hvězdách v lese si děti vyrábějí nejen poutnickou hůl, ale tkají také svou poutnickou mošnu z vlny, kterou dostanou od ovčí babičky už v září. Předškoláci se těší až budou moci začít v lednu tkát. Ředitelka LMŠ Hvězdy v lese, Johana Passerin, vypráví, co se u nich ještě děje: V červnu přichází jedna z našich pohádek - ze kterých se pak stane divadlo, Šípková Růženka. Děti se spontánně staví do rolí a domlouvají se, co by rády hrály. Je to celé ve verších a jsou tam písničky, jde tedy o učení se rytmem a hrou. Toto divadlo pak hrajeme na závěrečné slavnosti. Já v této pohádce považuji v kontextu loučení se školkou za nejdůležitější obraz to, že rodiče chtějí svoje děvčátko uchránit před vším zlým, před zlou sudbou. Vývoj je ale nevyhnutelný a není bez rizika. Černá sudička není zlá, naopak je jen důsledná. Důležitý je také motiv spánku - je léčivý a blahodárný, ve spánku se učíme a zpracováváme to, na co je náš rozum krátký. Růženka musí spát sto let, nakonec se probudí a může žít svůj život. My tyto obrazy a rituály dětem nevysvětlujeme, prostě s nimi hrajeme to divadlo, a oni tomu obrazně rozumí a zůstává to v nich. 

Kdo potřebuje loučení více? My, nebo děti?

Johana Passerin upozorňuje, že my dospělí jsme často sentimentální a při loučení zažíváme sladkobolnou náladu. To je v pořádku – i my potřebujeme naše emoce pojmout nějakým rituálem.  Loučení je tedy důležité i pro nás, ale může se stát, že své obavy a smutek začneme nevědomky přenášet na děti. Malé děti samy od sebe tuto náladu nemají. Dítě chce stále nové věci, chce stále zažívat něco nového. Děti v sobě mají touhu po vývoji. Loučení proto nepotřebuje být patetické a sentimentální. Nemělo by být smutné ani přehnaně slavnostní, nemělo by zdůrazňovat to, co dítě opouští, ale oslavovat to, čemu kráčí vstříc. Mělo by být uzemněné a podpůrné, takové, které děti povede dál a dodá jim odvahu, místo aby v nich vzbuzovalo nejistotu. 

Tvorba alba je rituál pro dospělé

Tvorba alba je vlastně rituál pro učitele. Slouží také k tomu, abychom se u toho zdravě dojali a tímto způsobem se s dítětem rozloučili. Tam si to prožijeme a můžeme se pak s dětmi loučit bez sentimentu, užít si to a povzbudit je, říká Johana. Tištěným fotoknihám se záměrně vyhýbají i v lesní školce Na Dvorečku. Ředitelka Alena Laláková popisuje, jak důležitá je pro ně tvorba památeční knihy a jak do ní zapojují i děti: Každé dítě dostává na závěr docházky svou osobní knihu, která obsahuje nejen fotografie, ale také vzkazy od ostatních dětí a průvodců, a především zpověď samotného dítěte. Každý rok jim klademe stejné otázky a jejich odpovědi pečlivě zapisujeme – vzniká tak autentický otisk jejich přání, myšlenek a vnímání světa. Kniha vzniká postupně, po dobu půl roku, a stává se cennou vzpomínkou na období ve školce.

Školní rok je u konce, jako tento článek

Loučení je vztahový akt. Není to test kreativity nebo soutěž o nejlepší program. Je to pozvání – pro děti i dospělé – na chvíli se zastavit, podívat se zpět, poděkovat, a s důvěrou vykročit dál. Děti jdou přirozeně za novým. A my jdeme dál s nimi – možná ne krok za krokem, ale s vírou, že co jsme jim dali, v nich zůstává.