Litva nás vtáhla hned od prvního rána. Zasněžená cesta od autobusu, ticho přerušované jen křupáním sněhu pod nohama a údolí v meandru řeky, uprostřed kterého stojí – vlastně žije – lesní školka Lauko Darželis.

Lauko v litevštině znamená venku. A přesně tohle slovo vystihuje celý koncept školky. Několik nenápadných domečků, připomínajících tradiční venkovská stavení, slouží jako zázemí. Děti v nich tráví minimum času – většina jejich dne se odehrává venku, v krajině, v pohybu.

Do jednoho z domečků přicházíme i my – skupina pedagogů z lesních školek z Finska, Španělska, Rumunska, Slovenska a Česka. Vaříme si ranní kávu, sdílíme první dojmy a pomalu se noříme do tématu, které nás do Litvy přivedlo: Risky play.

Když tělo ví, co dělá

Naší průvodkyní je sympatická mladá žena, Greta Suraučiúté. Pečuje o nás, připravuje nám vynikající svačiny a zároveň nám otevírá prostor pro sdílení a diskuzi. Jedno dopoledne přebírá roli lektorky Christina – fyzioterapeutka, která nám pohybovou hru v přírodě představuje z hlubší perspektivy.

Mluví o těle, svalech a fasciích, o tom, co všechno se během hry v přírodě aktivuje – a co se odehrává v mozku dítěte. Vysvětluje, že všechno začíná na zemi. Země je tvrdá, ale tělo je odolné a tvárné, pád zvládne. Naopak příliš měkké a „polstrované“ prostředí může vést k tělu, které tuhne, ztrácí citlivost i pružnost.

Přirovnává to k rytmu dne: pokud je příliš rozvolněný a nikdo ho nedrží, mysl se zatvrdí. Když je rytmus pevný a bezpečný, dítě se může uvolnit, tvořit, hrát si – a cítit se v bezpečí.

Les jako učebna

Odpoledne přebírá roli průvodce Thomas. Zná v okolí každý strom, kámen i stezku. Vydáváme se na výpravu, která by se na první pohled mohla zdát s dětmi nemožná – opouštíme údolí a přecházíme rušnou silnici.

Thomas vysvětluje, že tato trasa je určená starším dětem – předškolákům a školákům. Ukazuje nám, jak s dětmi chodí podél silnice tak, aby slyšely a viděly přijíždějící auta, jak silnici přecházejí, jak se pohybují v krajině, která nese stopy historie. Cílem jsou bunkry z období druhé světové války. Některé jsou přístupné a můžeme v nich vidět přezimující netopýři. Ze země místy trčí ostnaté dráty a kovové hroty – pozůstatky války. Thomas přesně ví, kde jsou bezpečná místa. Ta dětem označuje, aby zde mohly pobývat a hrát si.

Děti do bunkrů vstupují s čelovkami. Učí se našlapovat pomalu, vnímat prostor, respektovat tmu. Zkouší si na pár vteřin zůstat v absolutní tmě. Pro ně je to silný a fascinující zážitek – vědí, že mohou kdykoliv znovu rozsvítit. Vše je velmi vědomé. Nic není ponecháno náhodě.

Lano, svah a důvěra

Druhý den s Thomasem znovu vyrážíme do terénu. Tentokrát ke strmému, zasněženému svahu, kterému tu říkají klif. Žádné skály, žádné sedáky – jen dlouhé lano. Thomas ho přivazuje ke stromu a učí nás, jak se ho držet, jak najít správný úhel těla, jak bezpečně sejít dolů. Je to výzva – i pro nás dospělé.

Popisuje, jak to probíhá s dětmi: první slaňování trvá klidně 50 minut. Druhý den už polovinu. A později? Thomas jen sedí opodál a sleduje, jak děti sjíždějí dolů a lezou zpět nahoru samy – za pár vteřin. Nové pohyby si osvojují neuvěřitelně rychle. Nejde o výkon. Jde o pocit: zvládl/a jsem to. Přesně ten pocit, který jsme si odnášeli i my.

Co je ještě zdravý risk?

Třetí den společně s Thomasem a Grėtou sdílíme a pojmenováváme, co jsme zažili. Mluvíme o přínosech, o rizicích, o tom, co bylo pro koho nejnáročnější. Zajímavé je, že se dlouho nemůžeme shodnout, co bylo nejriskantnější. Nakonec se shodneme na silnici. I tam se ale děti učí zásadní dovednosti, například nastražit uši a poslouchat zda se blíží auto.

Otevíráme také „kufřík s nářadím“ – nože, škrabky, skutečné  nástroje. Thomas ukazuje, jak je práce s nimi rozfázovaná podle věku a zkušeností. První výrobek, který děti tvoří, není hračka – ale kolík ke stanu. Věc, která má skutečné využití. Radost dětí je obrovská.

Risky play jako cesta, ne hrozba

Risky play tu není vnímán jako něco, čeho bychom se měli bát. Naopak – jako způsob učení, který dětem umožňuje poznávat vlastní hranice, rozvíjet odolnost, sebevědomí, odvahu i schopnost rozhodovat se. 

„Příroda je naše učitelka. Dává nám přesně to, co v danou chvíli potřebujeme.“

Ve školce fungují tři skupiny dětí od dvou do šesti let. Otevřeno mají až do večera – do 18:00, což je na naše poměry velice dlouho, ale je to reakce na poptávku rodičů Ne všichni ale tuto otevárací dobu využívají.Také průvodci zde mají čas a místo je pro sebe: v podkroví je klidné místo k odpočinku, tichu a načerpání sil, každý den mají jednu hodinu volno uprostřed dne.

Sdílení, které má smysl

Velkou hodnotu mají na těchto setkáních i neformální chvíle – společné obědy, rozhovory, sdílení zkušeností napříč Evropou. Odvážíme si spoustu inspirace. Ochutnali jsme také  litevské speciality - boršč, kvas i tradiční perníky. Právě tyto drobné momenty často tvoří to nejcennější.

Celé setkání je součástí dvouletého mezinárodního projektu, jehož cílem je uchopit téma risky play, dát mu jasnější rámec a podpořit jeho smysluplné ukotvení v praxi lesních školek napříč Evropou. Co si odvážíme? pocit, že jdeme správným směrem, ujištění, že děti nepotřebují dokonalé prostředí, ale důvěru, prostor a vědomé dospělé v přítomném okamžiku. Odvážíme si také potvrzení, že učení venku, v pohybu a v reálných situacích má obrovskou sílu. Litva nás zpomalila. Otevřela důležitá témata. A připomněla nám, proč tuhle práci děláme.

Děkujeme

Tereza