Skupina průvodců z lesních školek se schází u ohně. Podzimní večer studí na zádech, nejlépe na to pomáhá vlněná deka. Greg Sommer, náš učitel a mentor, začíná díkůvzdáním. Děkuje našim rodinám, že nám umožnily odjet na tři noci na kurz Lišáckého učení do Ekocentra Loutí. Děkuje dopravním prostředkům, že nás dopravily až na místo, děkuje Zemi pod nohama, že nás trpělivě nese, i kuchaři, který připravil skvělou večeři. A zaznělo ještě mnoho dalších díků. Nakonec dodal: „Jaká by asi byla společnost, ve které by každé setkání začínalo vyjádřením vděčnosti?“

Příběhy vyprávěné u ohně

V některých kmenech původních obyvatel Severní Ameriky bylo dobrým zvykem, že při rozepřích se nejprve dohodli na tom, na čem se mohou shodnout. Dohodli se, že ráno vyšlo životodárné Slunce, že mají dostatek pitné vody a příjemnou kožešinu na sezení. Teprve potom mohlo jednání pokračovat s cílem nalézt soulad. Takto kmeny Severní Ameriky tvořily mírovou konfederaci (Haudenosaunee Confederacy) celých osm set let. Jeden z jejích zástupců, Jake Swamp, náčelník kmene Mohawk, šířil až do roku 2010 principy mírového společenství po celém světě. I o tom nám Greg vyprávěl u večerního ohně. Další večer šel ještě hlouběji.

Bytost ohně

Greg se zadíval do plamenů a připomněl nám, jak oheň vznikl. Ten den jsme se učili rozdělávat ho pomocí tření dřev. Vše potřebné jsme si sami vyrobili. Nebylo to vůbec snadné – ne každému se to podařilo. Ti úspěšní dokázali zahřát dřevo tak, až vznikl žhavý popílek, který opatrně vložili do hnízda z trávy a jemně rozfoukali. Byl to pocit, jako když oživujete něco velmi křehkého a zranitelného. Když se objevily první plamínky, propukla nesmírná radost. Tak vznikl náš společný oheň – teď už pěkně vykrmený a silný, ale stále potřebující péči. Díky tomu, jak vznikl, jsme k němu měli osobní vztah. Právě takový vztah vyjadřuje v Kojotím učení pojem animismus. Rozvíjíme-li tuto skrytou stránku, vnímáme vše kolem sebe jako živé, s vlastním způsobem bytí. Uznáváme také existenci jedinečných vztahů mezi lidskými a jinými bytostmi, částmi krajiny, světovými stranami, ročními obdobími i jednotlivými částmi dne. Z toho přirozeně vyrůstá úcta a pokora ke všemu, co nás obklopuje – protože všechno má stejné, bezpodmínečné právo na existenci, jaké si přisuzujeme my lidé. Právě tím je Lišácké učení výjimečné – stojí na budování vztahů: k přírodě, ke komunitě i k sobě samým. Vztah je tím, co nese informace a z čeho vycházejí činy. Oheň pak přestává být jen prostředkem pro teplo a světlo sloužícím člověku – stává se obrazem vnitřní krajiny našeho srdce, které se rozehřívá, tančí a propojuje se se všemi, kdo u ohně sedí.

Sami sobě na stopě

V paprscích babího léta sušíme boty promáčené od ranní rosy. Dopoledne jsme se učili stopovat. V mokré trávě to jde snadno – ideální terén pro začátečníky. Vidíte, kde je tráva slehlá, kde má jiný odstín, a kam tento odstín pokračuje, alespoň dokud nenarazíte na úsek se štěpkou. Tam je třeba sklonit se níž, skoro až k zemi, a pozorovat drobné detaily změny povrchu. Takto jsme stopovali sami sebe – jedna skupina hledala druhou, a pak naopak. Bavilo nás to jako malé děti. Učili jsme se číst v knize přírody. Nešlo o to jen poznat, komu stopa patří, ale vyčíst z ní co nejvíce informací: kdy tudy někdo prošel, jak byl velký, kterým směrem šel a zda byl sám. Podobně jsme „četli stopy“ i během předchozích dnů, když jsme putovali krajinou: „Tahle stopa vede z lesa k potoku, a hned vedle je podobná, jen menší. Byl to dospělec a mládě, nebo dva různé druhy? Ta větší je starší, už se rozplývá, menší je čerstvější. Obě zvířata tudy proběhla až po projetí auta – jejich stopy se vtiskly do pásu pneumatik. Kdy tady auta obvykle jezdí? Někdo jel ráno do práce, pak tudy proběhla zvířata… to mohlo být tak před dvěma hodinami, než jsme přišli my.“ Před očima se rodí příběh zasazený do místa, kde právě stojíme.

A právě to je poklad Lišáckého učení – české verze Kojotího učení určené pro průvodce a rodiče dětí z mateřských škol a prvního stupně. Učíme se v něm i to, jak zažehnout jiskru zvědavosti. Děti pak dokážou objevovat stopy zvířat na každém kroku – a spolu s nimi vnímat život v místě, kde žijí, v nových souvislostech a příbězích. 

Zpívat společnou píseň

Každé ráno a večer jsme zpívali. Písně do mateřských škol patří jaksi samozřejmě, ale na kurzech pro dospělé? Kéž by tomu tak bylo častěji. Písně tvoří soulad, vyjadřují společnou náladu a dokážou nás pozvednout i tehdy, když je venku šedý den. V kruhu Lišáckého učení jsme zpívali podzimní písně. Jednu možná znáte – kánon na melodii Hey ho, nobody’s at home: Hej hou, zapřáhněte vůz, vítr s deštěm přines podzim už. Slunce málo pálí, léto už je v dáli… V písních a příbězích je ukrytá lidová moudrost – dříve prostřednictvím nich lidé předávali vše, co bylo pro život důležité.

Lišácké učení se k této formě „vzdělávání“ vrací. Malé děti žijí příběhy a žijí tím, čím žijeme my. Když vyprávíme příběhy o divokých zvířatech, jedovatých rostlinách nebo odvážných lidech, kteří žili či žijí v naší blízkosti, předáváme dětem informace srozumitelnou a citlivou formou – přijatelnou pro jejich rozvíjející se paměť a vnímání světa. Příběh, stejně jako naše vlastní jednání, je pro děti vzorem – předobrazem k životu. A tak, čeká-li vás dlouhý zimní večer, pozvěte děti nebo sousedy – když ne k ohni, tak třeba ke svíčce a teplému čaji. Vyprávějte si nebo zazpívejte. Zažehnete tím oheň v hloubi srdcí.

Přidejte se i vy!

Letošní běh Lišáckého učení startuje už 26. března.

Čeká vás třikrát tři dny hluboké sebezkušenosti, poznávání přírody i sebe sama. Kurz je určen nejen pedagogům z mateřských škol a provází jím Greg Sommer. 

Stopujte dál 

Autorkou článku je Tereza Valkounová a vyšel v Pravém domácím časopise ZIMA/2025