Gaye Amus: lesní školky na celém světě mluví univerzálním jazykem
Zveřejněno: 8. 2. 2019
< Zpět na výpis
„V roce 2006 jsem dostala stipendium do Salcburku na kurz hudební a pohybové výchovy. A protože jsem se vždy zajímala o pedagogické alternativy, jela jsem se podívat do školky v Pasově, která pracovala podle plánu Reggio Emilia a měli také lesní skupinu. Když se mě zeptali, jestli už jsem někdy slyšela o lesních školkách, zajímalo mě to, a proto jsem od nich dostala knihu o výchově dětí venku, kterou jsem shodou okolností už znala. Napsala jsem její autorce, která mě vzápětí pozvala do Frankfurtu. A mé srdce mi řeklo, to je přesně ono, to hledáš. Rozhodla jsem se, že chci pracovat aspoň rok v zahraničí, v lesní školce,“ vzpomíná s úsměvem Gaye Amus.
| Gaye Amus se narodila v Kuvajtu, dětství i dospívání strávila v turecké metropoli Istanbulu. Studovala strojírenství, ale rozhodla se věnovat pedagogice pro nejmenší děti. Od roku 2008 žije ve Finsku, před tím učila angličtinu i v Německu, Dánsku, Rakousku a Itálii, ve své praxi poznala řadu alternativních pedagogických přístupů – od Reggio Emilia, přes waldorfské školy, Montessori i přírodně-pedagogické směry. |
Nejlepší učitelé finštiny
Napsala proto spoustu žádostí do Norska, Německa, Dánska, Švédska či Finska. Vrátila se jí nabídka z Německa a Finska. „Rozhodla jsem se pro Helsinki, navštívila je a dohodli jsme se na spolupráci, i když jsem tehdy neuměla ani slovo finsky. Myslela jsem si, že si dělají legraci. Ale za půl roku jsem měla potřebné doklady a ocitla se ve Finsku,“ dodává Gaye.
Původně tam měla zůstat rok, aby pronikala do základů přírodní pedagogiky a přitom měla učit děti anglicky. „Za dva měsíce jsem ale už mluvila jen finsky, naučila jsem se to od dětí, stejně jako mi hodně vyprávěly o přírodě, byly nejlepšími učiteli,“ říká Gaye Amus. „Opravdu. Neznala jsem třeba jména ptáků v turečtině či angličtině, dozvídala jsem se je finsky, dozvídala jsem se, co je kolem v lese jedlé, která zvířata zanechala stopy ve sněhu, vše opět ve finštině. Celkově jsem se přesvědčila, že lesní školky umí být hodně autonomní a silně motivované.“
Ve Finsku Gaye Amus nezůstala jen původně naplánovaný rok, dva roky zůstala v první školce, nyní pracuje ve školce, která má lesní skupinu. „Ve Finsku nejsou úplně speciální lesní školky. V některých normálních školkách se chodí na celý den do lesa třeba čtyřikrát týdně, jinde méně. Obvykle všechny školky mají svou budovu, čímž se liší od Německa i Česka. Ale jsou tam i školky, které mají v lese malý srub a tam jsou každý den. Ve Finsku je pobyt v přírodě úplně normální náplní vyučování,“ přibližuje Gaye Amus s tím, že se samozřejmě nikdo nepozastavuje nad tím, že je venku minus patnáct dvacet stupňů Celsia.
Kurzy pro pozitivní nastavení mysli
Gaye Amus už pár let jezdí po Evropě jako lektorka průvodců v lesních školkách. Její kurzy nabízí i česká Asociace lesních mateřských škol. „Když jsem jezdila do nejrůznějších zemí, do mnoha školek, objevila jsem určitý vzorec, jak průvodci pracují s dětmi. V jednotlivých zemích bývá mnoho věcí podobných,“ říká Gaye Amus. Rozhodla se tedy pro další vzdělání, aby mohla své zkušenosti předávat dál. „Mohla bych mít jednu svou školku se třiceti čtyřiceti dětmi, ale raději bych teď pomáhala více učitelům a tím i jejich dětem.“
Když vznikají lesní školky, bývá to podle Gaye Amus téměř vždy úžasně radostný proces, kterému ale občas chybí trošku víc systému, klade proto důraz ve svých kurzech i na tuto stránku.
„Začínajícím školkám je nutné někdy ujasnit, jak se mají děti oblékat. Mezi rodiči bývá častá otázka, co se bude dít, když začne opravdová mrazivá zima. A průvodcům je zase nutné připomenout, jak důležitá je společná vize, společný jazyk. Klíčem k dobré školce je pedagogika, nestačí jen předpoklad, že chceme být s dětmi venku. Snažím se, aby výsledkem mých kurzů bylo pozitivní nastavení mysli absolventů. Aby se dokázali zorientovat ve všech změnách počasí a užili si podobné proměny i s dětmi.“
A co považuje za nejdůležitější dovednosti pro průvodce? „Na prvním místě je to určitě každodenní neustálé pozorování dětí, důvěřovat jim, dávat jim odpovědnost. Když je ale stále vědomě vidíme, dokážeme jim zajistit například stálý pocit tepla. Je to jednoduché: Když vidím, že je někomu zima, stačí se začít víc hýbat. Ale jde i o to, aby děti zažily pocit odpovědnosti za své oblečení, což přispívá i k jejich uvědomování si vlastního těla,“ říká Gaye Amus.
V její školce začíná den ranním kruhem s písničkou, všichni se v něm dobře vidí a pak mohou vyrazit do lesa. „Tam se většinou rozhodujeme, kde zůstaneme. Nasloucháme stromům, máme svačinu, děti si pak volně hrají, na což mají dostatek času, to je hodně důležité. Když je zima, máme speciální hry nebo stavíme přístřešky. Na podzim jsou dětské hry spíš ve znamení zkoumání, třeba hledání hub. Většinou děti dokážou objevovat samy, používají přitom své tělo a všechny smysly.“
Lesní školky patří do mainstreamu
Gaye Amus na svých kurzech často mluví o rozdílech mezi lesními školkami v mnoha zemích Evropy. „Zpravidla všechny školky mívají společný kruh, pracují hodně přirozeně se všemi živly. Rozdíly bývají samozřejmě v jídle, ve spánku venku či uvnitř. Viděla jsem i hodně „divoké“ školky, zpravidla záleží hodně na průvodcích, kteří musí neustále vyhodnocovat míru rizika. Společná všem ale bývá důvěra k dětem.“
Lesní školky sice vznikají z různých pohnutek a vkládají do svých vzdělávacích plánů různé prvky z jiných vzdělávacích systémů, ale podle Gaye Amus nakonec mluví velmi podobným globálním pedagogickým jazykem. „Ano, všude jsou důležité klacíky a kamínky,“ dodává se smíchem Amus. „Způsob, jakým si děti hrají, je hodně univerzální a lesní školky je podporují právě ve volné hře. A proto je mým cílem dostat prvky přírodní pedagogiky do mainstreamu. Prostě tam patří.“
