Do naší lesní školky Machanka jsem začala přinášet Lišácké učení hned po prvním setkání v Loutí. Ráno jsem zkusila jednoduchou věc: v kruhu jsem mlčky naslouchala zpěvu ptáků kolem nás. Děti začaly napodobovat mé pohyby. Odkryly pod čepicí jedno ucho a poslouchaly. Nevím, kolik druhů ptáků jsme tehdy slyšeli – ale zažili jsme ticho, soustředění a sílu okamžiku, který se nedá naplánovat. Po dalším setkání jsem začala do kruhů zapojovat zvířecí pohyby – nápodobu toho, jak se zvířata pohybují, jak loví.

Gregova metoda Lišáckého učení je dechberoucí. A to doslova.

Jednou jsme si u brány ukazovali chůzi lišky, ale neřekli jsme si, o které zvíře jde. Děti samy vymysleli, že půjdeme stopovat rysa. Po cestě jsme viděli hada, žábu, stopy kopýtek a krvavou skvrnu. Děti spontánně začaly skládat příběh o tom, co se asi stalo. A to cesta teprve začala. Po svačině jsme řezbali – byl už říjen a vyráběli jsme meče – když náš nejmladší Kája najednou zvolal, že našel stopu. Všichni se seběhli. Kája ukazoval na kopýtko. Opravdické. Pod zemí byla zahrabaná celá noha srny. Zakreslili jsme nález do mého deníku. Mysleli jsme, že tím to skončilo. Ale předškoláci později v chatě nohu kreslili na papír a začali přemýšlet, jak se pod zem dostala. „Je jasné, že to udělal rys," ozvalo se.

Co se změnilo v našem vzdělávacím programu?
Začali jsme vytvářet hlubší vztah k místu.

Chodíme s průvodci a dětmi pravidelně na stejné místo “K bukvicím” a pozorujeme, jak se v mění v čase. Naše všímavost se prohloubila natolik, že jsme si tam, kde jsme původně jen sbírali traviny na věnce a využívali zdroje krajiny, všimli tří různých druhů bobků. Když jsme se otočili, uviděli jsme ve vysoké trávě zvířecí pěšinu vedoucí do blízké smrčiny – a na ní podobné bobky. Šli jsme po pěšině a náhle z dálky vyběhli. Běželi ve vzdálenosti výborné pro pozorování.   Do ticha užaslých dětí se ozvalo: „Wow, oni vážně existují." Stopy, bobky a pěšinu jsme si spojili do jednoho obrázku zvířete, které s námi v podkomorských lesích žije.

Teď u nás na Machance, ale i mezi rodiči měříme „čas před Lišáckým učením a po něm". Panuje vyvážený čas strávený hrou a stopováním. Děti se staly všímavějšími, mají zájem o detaily, vymýšlí příběhy a pátrají po existenci zvířat. Jsou klidné, dokáží jít dlouhou cestu a pozorovat stopy.

Rodiče nám pravidelně dávají zpětnou vazbu, že jejich děti vydrží v terénu, zajímají se o to, co se děje v lese, v přírodě a probudila se jejich fantazie a zvídavost.   S každým dalším setkáním Lišácké komunity rostlo moje sebevědomí – a pocit, že patřím do světa původních obyvatel. Byť možná jen přeneseně.

Metodika Lišáckého učení je pro mě více než praktický návod. Je to magické spojení se s kulturou, která má silný vztah k místu, kde žije a zároveň hluboký vhled do přírody.