Co se můžeme ještě naučit v Berlíně
Zveřejněno: 9. 2. 2017
< Zpět na výpis
V druhém lednovém týdnu 2017 se do Berlína vypravilo celkem čtyřicet studentů vzdělávacího cyklu Školka blízká přírodě, aby navštívili lesní školky v této Německé metropoli a jejím okolí a vyslechli přednášku Prof. Dr. Hartmuda Wedekinda na Universitě Alice Salomonové. Exkurze za zahraničními experty nejsou v rámci projektů až tak ojedinělé, ale většinou jde o jednorázové návštěvy míst, kam se ani studenti, ani koordinátoři podívají jednou v životě - a pak už nikdy více.
V případě Asociace lesních MŠ to je jinak. Exkurze do Berlína byla již čtvrtá v řadě za sebou. Sice jsme návštěvu umožnili pokaždé jiné skupině účastníků a pokaždé díky jiné grantové podpoře, ale díky této výjimečné kontinuitě vznikla síť kontaktů, vztahů a možností spolupráce. Také jsme mohli sledovat, jak se za čtyři uplynulé roky změnily české lesní školky a jejich průvodci a jak se spolu s nimi měnilo i legislativní ukotvení lesních školek v ČR. Letos poprvé jsme za německými kolegy odjížděli s jistotou, že lesní školky mají v ČR oporu v zákoně a možnost vstupu do rejstříku MŠMT.
Přestože účastníky našich exkurzí pořád zajímá jaké mají v té či oné školce zázemí, co vozí do lesa ve vozíčku, kolik mají dětí a kolik průvodců, jak řeší čůrání, spaní, stravování, jak staré děti přijímají atd., pomalu si čeští návštěvníci začínají uvědomovat, že tohle už většinou zvládáme bravurně sami. A tak se samozřejmě nabízí otázka - máme se ještě v zahraniční co naučit? A když, tak co?
Kein Stress - hlavně žádný stres!
Všichni účastníci našich exkurzí s obdivem konstatovali, že ve školkách panuje pohoda a klid. Na děti ani v jejich přítomnosti nikdo nespěchá, nespěchají ani rodiče. Němečtí kolegové z lesních školek v rozhovorech řekli, že odmítají akceptovat celospolečenský tlak na výkon, odmítají se mu podřídit.
Děti jsou velmi samostatné. Tříleťáci se hravě sami svléknou (nikdo neřeší, že to trvá dlouho). Děti se mohou zdokonalovat v samostatnosti – tak, že je jim umožněno věci dělat, zkoušet, dokonce i chybovat.
Průvodci netlačí na pilu. K tomu je třeba sebevědomí, profesionalita a odborný nadhled. Ten českým průvodcům ještě často chybí.
Ve stylu - klid a hlavně žádný stres - se nese i řešení konfliktů. Tohle je jeden ze silných okamžiků, nejčastěji zmiňovaných českými účastníky exkurzí. Z počátku se to může jevit dokonce tak, že v německých školkách konflikty mezi dětmi nejsou. Ale jsou! Nadávky, rvačky, strkanice, ostrá slova, děti, které se urazí a odejdou od skupiny - všechno je jako u nás. Co ovšem stojí za pozornost, je klidný a profesionální přístup pedagogů. Je to jedna z věcí, které nejdou vysvětlit, naučit se na universitě, vyčíst ze skript. Je potřeba to zažít, vidět na vlastní oči a tento přístup přinést i k nám. Českému vzdělávacímu prostředí, a to dokonce i lesním školkám, které jsou postavené na volné hře v přírodě, by prospělo ubrat v zaměření na výkon, výsledek a aktivity, a naopak více pozornosti věnovat vztahu, procesu a prožitku.
A naopak zvýšit profesní sebevědomí, nadhled a vědomý přístup.
Lesní školky v občanské společnosti
Lesní školky v Německu existují už třicet let, nejstarší berlínská školka přibližně 15 let. Školky v Německu spadají pod pravomoc ministerstva sociálních věcí a péče. Nicméně povinnost vzdělávat, mít vzdělávací plán mají německé školky stejně jako ty naše. Na rozdíl od nás nemají v zákoně žádnou speciální definici lesní školky. Není třeba. Podstatné je, že vzdělávají. Provozní podmínky (zda musejí mít kamenné zázemí a jaké) upravují vyhláškou jednotlivé spolkové země.
Další německé specifikum je to, že naprostou většinu školek zřizují spolky (NGO), často rodičovské spolky (Elterninnitiativa), nebo jiné soukromé subjekty (GmBh. = s.r.o.). Stát zřizuje školky pouze tam, kde se naplňování potřeb občanů žádná občanská iniciativa nezhostila.
Účastníci exkurze se setkávají s modelem udržitelné fungující občanské společnosti, založené na principu subsidiarity, tj. řízení věcí zdola. Tedy s něčím, co nám nikdo v české republice nezakazuje, ale přesto zde jde o ojedinělý jev, který je zatím doménou více či méně aktivistických neziskových organizací a u vlády pozornost a podporu zatím nemá. Německá společnost je ve srovnání s naší založena velice sociálně, altruisticky, akceptuje různorodost a kulturní pestrost.
To jsou kvality, které rozhodně stojí za to přivézt domů a opět si je možné je osvojit pouze prožitkem.
Demokracie
S fungující občanskou společností zajisté souvisí další pozoruhodná věc, a to uplatňování myšlenky demokracie v předškolním vzdělávání. Určitě jste už slyšeli o demokratických školách. Ale demokratické školky? Jak to vypadá?
Dětem je v mnohem větší míře než u nás dáváno na výběr. Asi nejzřetelněji je to možné pozorovat v situacích, kdy probíhá nějaká volba pro skupinu: Na jaké místo dnes půjdeme? Jakou píseň budeme zpívat? Určitě je mnoho subtilnějších situací, kdy to v roli pozorovatele neumíme odhalit. Zjednodušeně jde o to, že už i malé dítě zažívá možnost volby. Ale nezbytně také frustraci v okamžiku, kdy je členem přehlasované menšiny.
Jakkoli považuji hlasování o každodenních činnostech z pedagogického hlediska za poněkud sporné, německé děti se s demokracií přinejmenším seznamují už v předškolním věku, vyrůstají v kultuře možnosti volby a nutnosti sebeomezení, v případě, že většina si přeje něco jiného. Někdy je výsledkem hlasování úspěšné rozhodnutí, kam skupina vyrazí, jindy musí zakročit průvodce jako konečná nadřazená autorita a rozhodne za děti, které se v rozhodování nikam neposunuly.
Velice cennou zkušeností pro české pedagogy, kteří jsou víceméně stále neseni nadšením, je setkání s lidmi, pro které je provoz (lesní) školky již rutinou. Jsme rádi, že v tomto případě vyvolává zážitek z exkurze čilou diskusi o udržitelném provozu školky.
Jedinečné školky tvoří jedineční lidé, co stojí za to určitě vidět
Rádi se zase vrátíme do Berlína za přáteli, kteří mají osobní charisma, jsou inovátory a jdou svou cestou: Greg ve školce Robin Hood, Petra ve Waldwichtelu, Gunter v Baumhausu, pan profesor Wedekind na Universitě Alice Salomonové. Osobní setkání s nimi vždy bylo občerstvujícím impulsem. Ostatně proto je často zveme i k nám, aby myšlenka vzdělávání pro udržitelný rozvoj nezůstávala jen teorií, ale měla své tváře.
Johana Passerin
